Posvátný prostor pro smutek

Před čtrnácti dny utichl život, dech i srdce mojí babičky.

A já jsem utichla svým způsobem také.

Potřebovala jsem (posvátný) prostor pro sebe a své truchlení a ráda bych s vámi některé momenty minulých dnů sdílela. Chci s vámi hlavně sdílet i to, jak rostliny byly v celé jejich přirozenosti nedílnou součástí všech těchto dnů a jak se má láska k životu i k nim zase prohloubila. 

♥︎

 Bylo podobně nádherné úterý jako je dnes. Byl den před mým bylinkovým pobytem a já jsem se na poslední chvíli rozhodla, že chci ještě vidět a navštívit babičku v nemocnici. Chtěla se mnou jet také i rostlinná esence pro babičku i pro mamku. Pro babičku esence bezu, lípy, růže a vřesu - v mysli jsem si říkala, že přece na takovou esenci je ještě brzy, ale vytvořila se sama, nechala jsem tedy, ať se děje. Pro mamku vznikla hlavně esence hlohu a stejně tak první myšlenka byla, že na takovou esenci je možná ještě brzy. Obě esence jsem vložila do květového hydrolátu řůže.

Bez je rostlinou, která velmi krásně dokáže provádět mezi světy, při odchodech i při narození.

Lípa je jako pocítění mateřské lásky a náruče, pomáhá vnímat život v jeho celistvosti a velkoleposti.

Vřes je pozvánkou ke snění i k hlubokému odpočinku; zve ke správnému načasování.

Hloh je zase rostlinou, která může pomoci se životní ztrátou, s bolestí srdce, s hlubokým zármutkem.

Růže je esencí, která protká lásku vším, čím je třeba a dostane se i do míst, která potřebují jemnost.

Rostlinné esence mají tu nádhernou výhodu, že je možné je používat v běžném - i nemocničním prostředí - jsou energetickým otiskem rostliny ve vodě - jsou jednoduchostí i alchymií života, jsou jak energetická podpora, láska otisknutá do každé kapky, do každého doteku. 

Vnímala jsem je jako velkou neviditelnou podporu. Esenci pro babičku jsem si hned v nemocniční chodbě nakapala do dlaní, prosila jsem rostliny i celý prostor o podporu. A ačkoliv jsem tam byla sama, sama jsem se necítila. 

Nebylo brzy a nebylo ani pozdě.

♥︎ 

Jak obrovský prožitek a dar se může stát uprostřed času návštěv, v hlaholu nemocnice. Ta posvátnost, ta přirozenost, ta odvaha citelná v srdci.
Rozhodla se odejít a odešla v tichosti. 

Já tam mohla být s ní. 

Děkuji, děkuji, děkuji.

Zápis z deníku, úterý 26.8.2025

Byl to jeden odpolední výlet - tam a hned zpět a byl poslední za babičkou. Během pár chvil se toho událo tolik, událo se všechno. Najednou jsem tam byla už sama. 

Všechno se jen dělo skrze mě, zůstávala jsem v šoku, úžasu i ve smutku.  

Ten den jsem si ještě položila otázku, jestli jsem vůbec schopná v příštích dnech vést bylinkový pobyt. Věděla jsem, že ano, ačkoliv jsem také věděla, že s ženami budu muset tuto ztrátu sdílet. Mojí běžnou ochranou a "taktitkou" by bylo utichnout, na pár dní se tak trošku někam ztratit, ale od prvního momentu, kdy babička odešla jsem tušila, že tenhle můj obranný mechanismus je třeba už odložit. Už hned v nemocnici bylo potřeba mnoho komunikace a už tehdy mě lidskost a podpora celého personálu tolik uklidňovala. 

  Srdce bylo bolavé, ale zároveň klidné. 

Po příjezdu domu do Znojma jsem si vytvořila oltář, který jsem chtěla mít doma jako takovou spojnici pro to, co se ve mně odehrává, i když jsem věděla, že budu pár dní pryč. Položila jsem na něj svíčku, dvě fotky, které jsem s sebou za babičkou to ráno vzala, růži i hloh. 

Oltář byl jednoduchý, prostý i prázdný - přesně takový jako jsem se já cítila uvnitř.

Když jsem druhý den tvořila elixír na náš bylinkový pobyt, zůstávala jsem ve vděčnosti, jakým obrovským darem mi bylo, že celou rostlinnou iniciační pouť budeme mít s hlohem. Už od května jsem věděla, že nás bude provázet hloh, ale že tam bude takovou podporou i pro můj smutek, jsem vůbec netušila. A podobně jako pro babičku i pro mamku, jsem si tentokrát vytvořila květovou esenci i pro sebe. Byla prostá a jediná možná - hlohová.

Odpoledne jsem vyrazila na pobyt a po večerní meditaci s ženami sdílela, co prožívám. A vnímala jsem, jak tenhle můj prožitek není ničím, co by snad bylo navíc nebo nevhodné. Bylo to plně přijímané a já byla vděčná za takový prostor sdílení a bezpečí.

Tolik Ti děkuji, že jsem Tě ještě včera mohla vidět, být u Tebe, opečovat Tě, říct Ti jak moc Tě miluji.

Poslední momenty, poslední pohled do očí, poslední dotek, pohyb, dech. 

Promítám si tyhle poslední chvíle, jsou mi tolik vzácné.

Tolik vnímám tvou přítomnost a stále nevím, jestli se to opravdu děje, nebo jak to celé vlastně je.

Zápis z deníku, středa 27.8.2025

Další den jsme měly na pobytu zahájení iniciační poutě s hlohem. V odpoledním mezičasí jsem si o samotě zašla k hlohu, vzala s sebou svíčku i starý bylinkový svazek jako dar. Nechala jsem přijít záměr pro celou naši skupinu i pro mě samotnou. Seděla jsem dlouho, mlčky a čekala na vedení. Nebyla síla cokoliv výmýšlet jakkoliv dopředu, a tak jsem zůstávala v důvěře, že jsem stále vedena a všechno přijde a uděje se v ten správný čas. Jak kdyby zkušenost z předminulého dne chtěla být žita i nadále v běžném životě.

"Nechat v srdci prostor pro zázraky."

Jak prosté a těžké zároveň, napadlo mě. 

První ochutnání elixíru i ukotvování vlastního záměru pro naši pouť bylo silné a srdečné. Roztávaly první krusty, které do kruhu, ani do poutě nepatřily a bylo načase je pustit a odevzdat. Ačkoliv byl první celý den našeho pobytu, ženy sdílely a povídaly si jako by se znaly snad už věčnost. Děkovala jsem za tuhle nádhernou společnost. 

Celý pobyt se odehrával v tak čistém tady a teď, že jsem se občas přistihla, jak jsem úplně zapomněla na to, co se událo před ním. Ještě se ten prožitek nestal plnou realitou a vždy když jsem si na ty momenty vzpomněla, úplně se mi rozbušilo srdce. Proto jsem se k tomu prožitku začala vracet vědomě, opakovaně a nechávala všechny emoce i myšlenky, ať projdou. 

Stále děkuji, že jsi na mě počkala. Tolikrát jsi na mě v životě čekala, až Tě přijdu navštívit, až přijdu na oběd, až zavolám… vždycky jsi počkala. A já vždycky přišla.

Minulé dva dny jsem tolik vnímala Tvou přítomnost, i když vlastě nemám pocit, že bych "takové věci" někdy dokázala. Jen děkuji.

Zápis z deníku, čtvrtek 28.8.2025

Další den, kdy ženy zahájily své osobní divoké putování, jsem si i já dopřála malý rituál pro uznání společného prožitku. Vzala jsem si do společnosti hlohový elixír, esenci, kakao i buben. Myslím, že vůbec poprvé v životě jsem opravdu bubnovala, z hloubky duše i smutku. 

Dnešní rituál byl pro podporu nás obou, dotýkala jsem se hlubokého smutku, který cítím a zároveň uvolňovala prostor, aby mohl vystoupat tak vysoko jak potřebuje, podobně jako ty. Děsí mě, že vlastně vůbec nevím, kde jsi, ale v samém nitru o Tebe nemám strach. 

Posílám Ti lásku do Tvého vesmírného putování. 

My tady v Borovné putujeme po loukách. 

Miluji Tě.

Zápis z deníku, pátek 29.8.2025

V podvečer stejného dne jsme měly s ženami energetickou meditaci s hlohem. Bylo to jak pohlazení a přijetí všeho, co v sobě nosíme. Jak kdyby najednou všechno bylo správně a v pořádku. Soulad.

  Děkovala jsem zas a znovu za tohle rostlinné vedení. 

V předposlední den pobytu nás čekalo denní snění s hlohem, tvoření osobní esence a závěrečný iniciační obřad. Ženy se vydávaly na louky, aby ulehly, rozjímaly, jen tak byly. Některé zůstaly u chaloupky v zahradě a dopřály si vydatný odpočinek. Přes samotným obřadem jsme tvořily esence, pekly vdolky, popíjely kávu, navlékaly náramky – takový nádherný ženský den, vše dosedalo. Vzpomínaly jsme na nejednu babičku. Byl to první den, kdy pro mě bylo realitou, že babička už tady není. Byl to první den, kdy jsem si dovolila oslavit její život. Šla jsem ke své oblíbené břízce na kopci, dala si tam šálek lučního čaje a vzpomínala na některé momenty s ní a v těch vzpomínkách objevovala dary, které jsem do té doby ani pro samý smutek neviděla.

Dneska poprvé je pro mě realitou, že už tu nejsi. A tahle naše zkušenost mi změnila pohled na můj vlastní život. Když si na ten náš poslední společný moment vzpomenu a sklouznu do srdce a vnímám to tvé, všechny emoce, pohyby, doteky už nejsou tolik důležité. Jak kdybych teď vnímala něco jiného, co bylo celou dobu přítomno, ale přes všechen hluk, strach a pláč jsem to nevnímala. 

Zápis z deníku, sobota a neděle 30. - 31.8.2025

V závěrečném obřadu rostlinné iniciace jsme se s ženami nechaly pohladit medicínou kakaa a vstoupily jsme do posvátné spirály. Cesta spirálou nám připomínala naši iniciační pouť, kterou jsme prožily. A každá jedna žena reprezentovala světovou stranu, elementy a kvality, které přináší. Nechyběl ani Horní i Dolní svět včetně samotného Středu. Neplánovala jsem, že spirálou budu procházet i já, ale když mě ženy vyzvaly, abych jim to "ukázala" :), věděla jsem, že ochutnám svoji vlastní medicínu. Děkovala jsem velmi. 

Pro mě samotnou byla pouť spirálou velkým uvědoměním i dovolením si prožívat svůj smutek, ztrátu i smíření přesně tak, jak bylo potřeba. Ženy a jejich siluety po obvodu spirály mi celou cestu připomínaly, že tu nikdy nejsme sami. V celé své zranitelnosti i smutku jsem doputovala do samého středu k hlohu. Odtud jsem si vynesla neochvějnou důvěru v život samotný i ke všemu, co cítím. 

V srdci se otevřel prostor pro zázraky.

♥︎ 

Moje dny po pobytu byly o odpočinku i přípravách na poslední rozloučení. Přesunula jsem se zpátky na jih Čech za rodinou. Esence hlohu i vonné dýmy byly součástí mých i našich dnů (s mamkou ♥︎ ). Rituální olej z hlohu, který jsem měla na pobyt se stal darem pro mamku a mou denní péčí o tělo. Malý oltář jsme vytvořily i u mamky. Opět mi přišlo nádherné pečovat o něj, s láskou. Na procházce se nám dokonce podařilo najít i pár větviček hlohu, tak jsem nám vařila odvary, daly jsme si je do vázičky a jednu větvičku jsem si uvázala do smutečních šatů a nechala ji po rozloučení na hřbitově.

Babičko, vnímám, že už tady tolik nejsi, že jsi odešla zase o trošku dál/blíž k sobě. Je mi vzácné vnímat tyhle proměny. Tolik mě to učí důvěřovat plně tomu, co cítím a nezpochybňovat to, následovat sebe. 

Děkuji Ti za vše.

♥︎ 

Zápis z deníku, sobota 6.9.2025